V noci ze 13. na 14. dubna 1950 Státní bezpečnost v „Akci K“ násilně obsadila mužské kláštery v celé Československé republice a řeholníky internovala na vybraných místech, mimo jiné i v Želivi. V tento osudný moment byla nucena ukončit svou činnost i Schola cantorum, která měla do této chvíle zázemí ve Strahovském klášteře. Je tomu právě 75 let.
Pražská Schola cantorum je významným hudebním projektem 40. let 20. století. Založil ji v září 1939 Miroslav Venhoda jako malý chlapecký sbor při Břevnovském klášteře, později rozšířený na sbor smíšený. Ideovým záměrem zakladatele bylo založit sbor, který obnoví prastarou tradici liturgického zpěvu a bude tak kultivovat duchovní a liturgickou hudbu v Čechách a na Moravě. Schola cantorum uskutečnila nespočet liturgických vystoupení a také kolem stovky veřejných koncertů. Věnovala se interpretaci gregoriánského chorálu, vokální polyfonie a také české lidové hudební tradici. Její činnost ukončila komunistická diktatura v roce 1950.
„Měly se zpívat při nedělních bohoslužbách figurální mše. Protože jsem měl jasnou představu dokonalého církevního sboru z četby apoštolských konstitucí a zejména po krátkém studijním pobytu v Římě, nemohl jsem přenést přes srdce práci se sborem zpěváků a zpěvaček nemajících nejmenšího poměru k oltáři. Shledal jsem chlapce, se kterými jsem se dal do cvičení. Klukům se to velmi líbilo a v kostele samém se to líbilo také. Zpíval se chorál a pustili jsme se do klasické polyfonie. Bylo nutno hodně cvičit, protože se zpívalo každou neděli. Skladbám se učili chlapci zpaměti. Rozhodl jsem se tedy, že je vyučím čtení z listu, k čemuž bylo nezbytně potřeba každodenního cvičení a také co nejbližšího styku s učitelem. Tak vznikl malý internát šesti hochů v domácnosti ředitele kůru.“ (M. Venhoda – Věstník jednot duchovenstva, č. 10, ročník 33, 1940, Brno)
Schola cantorum navázala na tradici klášterních fundací či katedrálních škol, z nichž vyšly významné hudební osobnosti – např. Leoš Janáček (fundatista u Starobrněnských augustiniánů), Bohumír Jan Dlabač – premonstrát, hudebník, obrozenecký básník a strahovský knihovník (fundatista Břevnovského kláštera), P. Karel Bříza (svatohorští ministranti). Jednalo se o internátní školu s rodinným zázemím a důrazem na křesťanské hodnoty. Pedagogika Pražské scholy cantorum byla založena na harmonické výchově propojující obecné, hudební a řemeslné vzdělání a duchovní formaci. Chlapci se učili nejen zpěvu a hudební teorii, ale i ručním pracím, jako je opisování starých kancionálů či opravy hudebních nástrojů. Denně zpívali při liturgii, hráli na různé nástroje a dostali možnost rozvíjet se podle svého osobního nadání.
Schola cantorum se primárně věnovala liturgickému zpěvu, pravidelně doprovázela bohoslužby v pražských kostelích, u benediktinů v Břevnově, dominikánů u sv. Jiljí a od roku 1945 byla její činnost soustředěna v klášteře na Strahově. Pořádala významné akce, jako byly cykly postních nedělí, zpívala při biskupském svěcení Š. Trochty či pravidelných oslavách svátku sv. Norberta. Její bohatá koncertní činnost zahrnovala nejen Prahu, ale i další města Čech a Moravy. Nedílnou součástí jejích programů byly lidové hry s náboženskou tematikou. Vystoupení Scholy zachytila i tehdejší média – její vystoupení byla vysílána rozhlasem a dochovaly se i krátké reportáže ve filmových týdenících. Vedle své umělecké činnosti se věnovala také vydavatelské činnosti. Prostřednictvím časopisu Praporec se šířila osvěta k obnově liturgické hudby a nabízel se notový materiál.
„Venhoda si uvědomil stav církevní hudby tehdejší doby, co se tehdy při liturgii provozovalo. Byly to většinou samé nehodnotné lidové nebo i umělé písně, skladby silně ovlivněné hudebním vkusem 19. století, nevyhovující liturgickým účelům jak po stránce hudební, tak mnohdy i z hlediska textového a také figurální mše 18. a 19.století (vídeňský klasicismus). To všechno bylo v rozporu s tím, co si přál Pius X. Venhoda chtěl všechno tohle odstranit. To bylo účelem – aby se hudba provozovaná při liturgii stala skutečně liturgickou. Bohužel, porozumění jsme neměli. Pouze několik osobností z řad řeholníků, páni opati Jarolímek a Opasek, jednotlivci z řad diecézního kléru,“ hodnotí repertoárovou vyhraněnost Scholy cantorum Jaroslav Orel.
Po válce činnost souboru zaštiťoval „Spolek pro studium staré vokální hudby“. Instituce však i nadále musela spoléhat na dary a dobrovolné příspěvky. Členové Scholy se podíleli na podpoře fungování i drobným přivýdělkem – kolorováním obrázků.
Schola se během své existence musela sedmkrát stěhovat, až nakonec našla útočiště ve Strahovském klášteře. V archivu kláštera najdeme panem opatem Jarolímkem podepsanou „Smlouvu o spolupráci na 10 let“ – z roku 1949. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 v rámci „Akce K“ při likvidaci klášterů byla Schola cantorum násilně rozpuštěna.
Životní směřování Miroslava Venhody se pak odvíjelo přes přechodná krušná zaměstnání (dělník ve Sběrných surovinách) k práci hudebního redaktora a režiséra Gramofonových závodů. Zájem o lidovou písňovou kulturu rozvíjel v péči o „folklorní edici písní“. Založil soubor „Noví pěvci madrigalů a komorní hudby“ (později „Pražští madrigalisté“), s nímž slavil úspěchy na mezinárodní úrovni.
Na „pana ředitele“ Scholy vzpomíná P. Radim Valík O.S.B.: „Byl zapálený a cílevědomý v tom, co chtěl udělat pro církevní hudbu. Byl této myšlence zcela oddaný, obnovit starou hudbu – gregoriánský chorál, klasickou polyfonii. Také usiloval pozdvihnout lidovou kulturu u nás – Sušilovy písně. Zabýval se i starými kancionály – Šteyer, Holan Rovenský, Michna.“ Vliv Scholy cantorum na hudební a liturgický vkus předběhl dobu. Pamětníci oceňují její formativní význam – jak pro profesní, tak i osobní život. „Schola v nás zanechala nesmazatelnou stopu, a to nejen v hudebním smyslu, ale především v lidském a duchovním nasměrování života – v humanitní oblasti,“ říká bývalý scholár, sbormistr Miroslav Pešička.
Dobová odborná kritika brzy uznala kvalitu sboru, který se stal vzorem hudebně-duchovní výchovy. „V dějinách naší duchovní hudby budou mít Schola cantorum a Praporec nepochybně význam veliký. Již dnes je to úcty hodná práce, kterou vykonal Praporec za tři léta svého vycházení. Tím spíše bychom mu přáli co nejvíce přátel, zejména mezi kněžími a varhaníky, neboť se právem domníváme, že kolem něho je možno vytvořit veliké společenství těch, kdo chtějí mít v našich kostelech hudbu umělecky čistou a svatou.“ (Nedělní lidové listy, 28.6.1942)
Schola cantorum patří mezi pozapomenuté, avšak významné kapitoly liturgické hudby nejen na Strahově, ale s přesahem do celých Čech a Moravy. I několik desítek let po skončení její činnosti lze nalézt na kůrech noty vydané v Praporci nebo v učebnici „Úvod do studia gregoriánského chorálu“ od M. Venhody.
Odkaz Scholy cantorum a Miroslava Venhody si zaslouží nejen uznání a připomenutí, ale i aktualizované rozvinutí, protože „opravdová obnova liturgie je zásadní podmínkou obnovy církve.“ (Benedikt XVI., předmluva k Teologii liturgie)
