Josef kardinál Ratzinger – Před tváří andělů ti chci zpívat
„Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci… zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu.“ Philipp Harnocourt velmi pěkně vyjadřuje stejnou myšlenku, když obměňuje známá Wittgensteinova slova „O čem nelze hovořit, o tom je nutno mlčet“ na „O čem nelze hovořit a zároveň se nesmí mlčet, o tom je nutno zpívat.“ Později to doplňuje: „Židé i křesťané se shodují v názoru, že jejich zpěv a hudba směřuje k nebi, popřípadě přichází z nebe nebo je z nebe odposlouchána.“
V těchto větách jsou shrnuty základní principy liturgické hudby. Víra pochází z naslouchání Božímu slovu. Tam, kde je převáděno Boží slovo do lidské řeči, nastává přetlak nevysloveného a nevyslovitelného, který nás nutí k mlčení – do mlčení, které vyústí do zpěvu, který volá na pomoc i hlasy kosmu, aby bylo možné naslouchat tomu, co je jinak nevyslovitelné. To znamená, že církevní hudba, která vychází ze slova a z jím navozeného mlčení, předpokládá vždy nové naslouchání Logu v jeho plnosti.
Cyklus “Hudba při Strahovském klášteře” nabízí tři archivní rozhlasové pořady. Záznamy hovoří o hudební tradici a současnosti v konventu, pražské Schola Cantorum (1939–1950) a strahovském regenschori Miroslavu Venhodovi, závěrem o Amici musicae antiquae a Jaroslavu Orlovi. Níže sdílíme první záznam Českého rozhlasu jako připomenutí toho, co hudba ve Strahovském klášteře znamenala a znamená dosud.
záznam z cyklu „Hudba při Strahovském klášteře“
Nahlédněte do souvislostí dějin liturgického zpěvu na Strahově. Hlavním zdrojem poznání je dílo kněze a premonstráta Dr. Romualda Perlíka O.Praem – „Z hudební minulosti Strahova“. Tento spisek z roku 1925 je – dle autorových skromných slov – „pouhým nástinem hudebních poměrů v klášteře strahovském od nejstarších dob až do poloviny 18. století.“
„Protože slavná psalmodie v kněžském chóru byla od počátku jednou z prvních povinností řeholních kanovníků premonstrátských, jest přirozeno, že od prvého počátku trvání kláštera strahovského byl liturgický zpěv na Strahově pěstován. Vždyť již sama regule sv. Augustina, jíž řád premonstrátský jest zavázán, mluví o zpěvu, poukazujíc na to, že jisté části v posvátném officiu jest zpívati, jiné pouze recitovati. Určitější ustanovení o provozování liturgického zpěvu pak přinášejí statuta řádová.“
Co je hlavním posláním premonstrátů?
Modlitba božích chval – Laus Dei in choro. Obdobná je již několik tisíciletí. Podstatnou část oficia totiž tvoří žalmy, které církev vždy považovala za nejdokonalejší knihu modlitby.
„Žalmy jsme přejali z židovské modlitby, ale hlavním důvodem, proč je užíváme, je skutečnost, že se je modlil náš Pán. V každém ze 150 žalmů, které se modlíme, naše ústa formulují a opakují slova, která kdysi vyslovoval sám Ježíš.“ Říká kantor z francouzského kláštera Sept-Fons, otec Mikuláš.
„Miluje církev žalmy pouze proto, že to jsou starobylé úctyhodné náboženské básně? A jenom kvůli konzervativnímu odmítání změny? Nebo je užívá proto, že jí to bylo Bohem přikázáno? Zpívá je prostě proto, že jsou zjeveným Božím slovem?
Církev má skutečně ráda to, co je staré, ne proto, že je to staré, ale spíše proto, že je to „mladé“. V žalmech ochutnáváme posvátnou chválu z čistého a nezkaleného pramene, v celé její prostotě a dokonalosti. Navracíme se k mladistvé síle a přímosti, s níž starověcí žalmisté vyjadřovali svou úctu k Bohu Izraele. Tuto úctu prohlubovala nevýslovná síla nového poznání: neboť žalmy jsou písně těch, kteří poznali, kdo je Bůh. Máme-li se modlit dobře, musíme i my objevit Pána, ke kterému mluvíme, a pokud budeme při modlitbě používat žalmy, umožní nám to lépe poznávat, co v jejich slovech leží skryto pro všechny generace. Bůh se totiž rozhodl, že se nám dá poznat skrze tajemství žalmů.“ Thomas Merton, trapistický mnich.
Zdroj: Český rozhlas
