Přinášíme rozhovor s Vladimírem Roubalem, strahovským varhaníkem a mistrem varhanní improvizace, u příležitosti jeho 60. životního jubilea.
Vladimír Roubal je od roku 1990 je ředitelem chrámové hudby Královské kanonie premonstrátů při bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Praze na Strahově. Zde založil a vede chrámový sbor Collegium Strahoviense a komorní orchestr. Jeho rozsáhlá koncertní činnost zahrnuje nejen Českou republiku a Evropské země, ale i USA a Japonsko.
Pane Roubale, na jaké hudební nástroje hrajete?
Hraji na harmoniku, klavír a varhany.
Co vás ke hře na varhany přivedlo a jak jste se stal varhaníkem?
Od dětství jsme s rodinou chodili do kostela v Městě Touškově. Tam na varhany hrával pan Větrovec, výjimečný varhaník, který dokázal nádherně pracovat se zvukem nástroje. Byl to právě on, kdo mě k varhanám přivedl. Nejenže mě fascinovala jeho hra, ale často mi také ukazoval, jak varhany fungují, jak se mění barva a síla zvuku při různém registru, jak se pracuje s jednotlivými hlasy a tóny. V té době jsem už hrával na harmoniku. Ale i při hře na tento nástroj jsem si představoval, že sedím za velkými varhanami. Přísun vzduchu, který jsem ovládal levou rukou přes měch, mi připomínal práci s měchem varhanním. Bylo to, jako bych si doma potají „cvičil“ na malých přenosných varhanách. Tahle dětská fascinace se postupně změnila v opravdovou vášeň. A tak jsem se pod vedením pana Větrovce a díky touze po krásném zvuku varhan vydal na cestu, která mě přivedla až k varhanictví.
Jakými schopnostmi a dovednostmi musí dobrý varhaník disponovat?
Dobrý varhaník by měl mít především představivost a schopnost vést a řídit zvuk. U varhan se totiž zvuk netvoří stejně jako například u klavíru. Jakmile píšťala nasadí tón, drží jej, dokud varhaník tón neukončí. Je proto důležité cítit, jak dlouho který tón podržet a kdy jej včas vystřídat, aby se tóny navzájem nepřekrývaly. Pokud by se tak stalo, působilo by to velmi surově a rušivě. Ovládat tento proces vyžaduje cit, technickou zručnost a hudební představivost.
Jak vypadá život varhaníka? Jak byste popsal sebe jako varhaníka?
To je velmi těžká otázka. Každý varhaník je jiný jako člověk i jako hudebník. Každý působí v jiném prostředí, a tak se musí přizpůsobovat podmínkám a požadavkům, ať už jde o liturgii, koncertní činnost nebo další povinnosti. Pokud má rodinu, musí najít rovnováhu i mezi profesí a rodinným životem.
Život varhaníka je neustálý trénink a příprava. Ideální je, když varhaník nejen hraje, ale i poslouchá širokou škálu hudby; nejen chrámovou, ale i hudbu různých žánrů. To rozvíjí jeho univerzálnost a hudební představivost, například při práci se sborem, sólisty nebo orchestrem.
Varhaník musí mít cit pro práci s harmonií, vědět, kdy vytvořit široký akord a kdy naopak těsnější, aby uměl pružně reagovat na různé situace. Práce je to velmi komplexní a náročná. Není náhodou, že vedle práce dirigentů a skladatelů, se řadí mezi nejvyšší úrovně hudebních dovedností.
Varhaníci se také specializují podle prostředí, kde působí. Někteří hrají v koncertních sálech, jiní doprovázejí liturgii v kostele, další působí v obřadních síních a krematoriích. Každá situace vyžaduje jiný přístup, v kostele nebudeme hrát lidové písně, stejně jako v krematoriu musíme volit hudbu citlivě, aby odpovídala vážnosti okamžiku. Univerzálnost, empatie a cit pro situaci jsou naprosto klíčové.
Co pro vás hra na varhany znamená?
Hra na varhany je pro mě mystika. I když člověk hraje na varhany často, nikdy to není stejné. Každý tón, který nasadíte, má sice svou délku a trvání, ale pokaždé v sobě nese něco jiného.
V každém tónu si uvědomuji, kudy mě vede. Někdy skrze chrám, jindy prostředím, ve kterém se právě nacházím. A někdy se skrze něj vytváří tichý, ale silný dialog mezi člověkem a Bohem. Právě v takové chvíli je hudba něčím víc než jen zvukem, stává se modlitbou.
Jaký zvuk varhan máte rád?
Ideální stav je, když jsou varhany dobře naladěné a jejich zvuk je vyrovnaný. Ale není to jen o samotných varhanách. Velmi důležité je i místo, ve kterém se nástroj rozeznívá. Každý chrámový prostor je jiný, každý koncertní sál má svou vlastní akustiku. A to je na tom právě krásné – sledovat cestu tónu, jak se zvuk varhan rozvíjí a mění.
Vzpomínám si na slova profesora Jaroslava Vodrážky, který mě učil improvizaci. Po jednom koncertu ve Smetanově síni Obecního domu mi řekl: „Dneska se dělají z kostelů koncertní síně a my musíme zase z koncertních síní dělat kostely.“ Tato věta mě hluboce zasáhla. Uvědomil jsem si, že jedním z poslání varhaníka je nejen hrát, ale také prostřednictvím hudby sloužit prostoru, lidem i Bohu.
Jací skladatelé jsou Vašemu srdci nejblíže?
Obdivuji obrovskou různorodost a množství skladeb, které byly v průběhu historie napsány. Naše generace měla to štěstí, že měla možnost do této bohaté hudební pokladnice nahlédnout. Přesto musím říci, že mám své nejoblíbenější skladatele. Především Antonína Dvořáka, kterého obdivuji z mnoha důvodů, a Ludwiga van Beethovena. Jsou to dva naprosto rozdílné světy. Já se v jejich hudbě hrabu celý svůj život a stále mám pocit, že jsem ještě neobjevil vše, co mi mohou nabídnout. Nemohu říct, že jsem je „vyčerpal“.
Kteří hudební umělci vás zásadně ovlivnili a čím?
Musím vzpomenout na svého prvního učitele hudby pana Karla Hofmana, prvorepublikového učitele a violistu Plzeňské filharmonie. Byl to on, kdo mě hudebně formoval hned od začátku. Často mi přehrával několik skladeb a poté se mě zeptal, která se mi líbí nejvíce. Tímto způsobem jemně zkoumal moje hudební cítění a podle toho mi vybíral další repertoár. Byl to skutečně noblesní pán: dokonce i když chodil na zahradu sbírat hrušky, měl na sobě sako a motýlka. Tento jeho přístup, důstojnost a láska k hudbě ve mně zanechaly hluboký dojem.
Druhou osobou, na kterou rád vzpomínám, je páter Václav Růžička. Jeho nesmírná trpělivost, laskavost a lidská velikost byly pro mě velkou inspirací. Každou neděli mi připravoval jiný varhanní doprovod podle toho, na co jsem již technicky dosáhl. Jeho hospodyně dostávala jednodušší verze skladeb, zatímco mně psal náročnější úpravy. S páterem Růžičkou jsem poté objel několik farností – Vejprnice, Malešice, Chotíkov – a díky tomu získal nejen hudební zkušenosti, ale i lásku k liturgické hudbě.
Ve Strahovském klášteře působíte 35 let. Jaké jsou vaše první vzpomínky na strahovské varhany?
Když jsem poprvé přišel ke strahovským varhanám, a to ještě v době, kdy byl hrací stůl umístěn uprostřed kůru, pomyslel jsem si, že bych na nich nikdy hrát nechtěl. To bylo ještě před mým nástupem na Strahov. Po příchodu jsem cítil, že zvuk nástroje neodpovídá tomu, co bylo na hracím stole. Prostě to nesedělo. Firma Organa, která tehdy varhany opravovala, tuto kapitolu ještě zcela neuzavřela, a tak jsme měli možnost je předělat. To se stalo v roce 1991, ale ani po těchto úpravách jsem se zvukem stále nebyl spokojený. Postupně se tedy varhany přeintonovávaly, některé registry se vyměnily a my jsme hledali jakýsi zvukový ideál. Na té technice, na které nástroj stál, bylo jasné, že se nemohou dělat velká kouzla, zejména na vzdušnicích. Varhanáři z Krkonoš, Vít Mišoň a Martin Lička, pokračovali v přestavbě a přeintonování. Dnes jsem přesvědčený, že zvuková podoba strahovských varhan překvapí každého hudebníka, který k nim přijde.
Jaké osobité vlastnosti mají strahovské varhany v porovnání s jinými, na které jste hrál?
Strahovské varhany se už v minulosti vyznačovaly větším počtem registrů. Po přestavbě podle Öhlschlägla měly 55 registrů, po Schiffnerově přestavbě jich bylo 60 a dnes mají 58 registrů. To, co dává strahovským varhanám jejich osobitý charakter, je jejich schopnost mít koncertní parametry. To znamená, že varhany jsou schopné zvládnout široké spektrum hudby, nejen pro liturgii, ale také pro koncertní vystoupení. Díky těmto parametrům je možné varhany využívat v rozmanitých hudebních kontextech a nabídnout velmi pestrý zvukový zážitek.
Jak byste popsal hudbu na Strahově – v čem je jiná než jinde?
Hudba na Strahově je velmi pestrá. Pokud to mám přirovnat k domácí kuchyni, najdeme zde rozmanité ingredience. Pěstuje se tu lidový zpěv, je zde chorál, vokální polyfonie (což znamená sbor bez doprovodu), sbor s doprovodem orchestru a samozřejmě varhanní hudba. Tohle všechno jsou základní existující složky chrámové hudby. Navíc jsme měli i vlastní žesťové kvinteto, které bylo součástí Hradní stráže. Tato různorodost hudby na Strahově je pro mě jedinečná. Nesmím zapomenout ani na výborné muzikanty hudebního rodu Vernerů.
Které skladby podle vás nejlépe znějí v provedení strahovských varhan?
Nedá se říci, které skladby na strahovských varhanách znějí nejlépe. Každou skladbu, kterou interpretujete, je potřeba přizpůsobit konkrétnímu nástroji, na kterém hrajete. Zvuk varhan je vždy ovlivněn tím, jaký nástroj máte k dispozici a jak se do něj vložíte vy jako varhaník. V podstatě záleží na pojetí skladby interpretem. Nelze tedy jednoznačně říct, že by některá skladba zněla na těchto varhanách lépe než jiná.
Jaká jména skladatelů, varhaníků, hudebních vědců a hudebně nadaných a vzdělaných členů premonstrátského řádu by měla v souvislosti se Strahovským klášterem zaznít?
Jistě je jich víc, ale určitě bych zmínil Jana Lohelia Öhlschlägla, který přestavěl varhany po Fassmanovi, tedy varhany, na kterých hrál i Mozart. Dále bych rád zmínil Jana Křtitele Kuchaře, který byl cembalistou při premiéře opery Don Giovanni. Mozart ho ve své opeře slavně zmiňuje v onom známém zvolání: „Ó, jak je dobrý ten váš kuchař!“ a ukázal přitom právě na Jana Křtitele Kuchaře. Další významnou postavou je Robert Führer, který působil jako kapelník v katedrále sv. Víta a zároveň byl varhaníkem na Strahově. Máme zachováno jeho nádherné Requiem, ve kterém používá dvojité a trojité fugy. Byl to vynikající praktik, jeho skladby, jako je slavnostní mše a Requiem, hrajeme dodnes.
Na strahovské varhany hrál i Mozart. Co byste si na vám neznámé varhany zahrál Vy?
Na neznámé varhany bych nejprve zkoušel jejich zvuk, improvizoval bych, abych zjistil, jaký tón a charakter nástroj má. Když bych ten zvuk našel, pokračoval bych v improvizaci. A až bych si byl jistý, že jsem s varhanami v souladu, zahrál bych si i nějakou „literaturu“. Co se týče Mozarta, chápu, že pravděpodobně zkoušel odpor klaviatury, jak naznačuje trilkování, které zapsal P. Lehmann. Ale to je pouze moje fantazie.
Jste chrámový i koncertní varhaník. Která role je Vám bližší?
Chrámová, v každém případě. Přikláním se k názoru pana profesora Vodrážky, že bychom měli koncertní síně přetvářet na kostely, a tak se o to snažím. Uvědomuji si, že v chrámu jde o něco víc než jen o koncert. Není to divadlo, není to představení, ani koncert pro pobavení nebo zarmoucení posluchačů. V kostele se odehrává živá oběť, a to je smysl, který je pro mě zásadní.
Jaké nároky musí splňovat chrámový varhaník? Co je pro vás na hře na chrámové varhany to nejtěžší?
Chrámový varhaník musí mít široký repertoár, který pokrývá různé situace, například svatby nebo pohřby, a spolupracovat s různými zpěváky a instrumentalisty. V širším smyslu, pokud se stane regenschorim, tedy vedoucím kůru, to zahrnuje i práci kapelníka. Ten musí mít schopnost pracovat se sborem, vědět, jak z každého zpěváka dostat nejlepší zvuk a sladit to celé dohromady. Také musí umět číst partitury a převádět je do podoby vhodné pro varhany nebo klavír, podle toho, co se zkouší. Varhany se pak stávají jedním článkem v celkovém procesu, který tento člověk musí zvládnout.
Na Strahově máme role rozdělené. Já se starám o vokálně instrumentální složku, tedy zkouším se sborem a orchestrem a provádíme zpívané mše během významných svátků. O chorál se stará P. Gorazd, o vokální polyfonii Jaroslav Orel.
O co koncertní varhaník, který nehraje při liturgiích, přichází?
Koncertní varhaník přichází o tu přítomnost něčeho živého, co se děje v kostele. I když samozřejmě prožívá každou skladbu, uvědomuje si prostor, nástroj i svoji dispozici, ví, že po nějakém čase to skončí, on odejde a příště bude hrát třeba v jiném městě. Naopak v kostele jste na jednom místě a děje se to pořád znovu a znovu, vždycky to je jiné a vy si uvědomujete, že vás to obnovuje. Musíte si uvědomovat, že tu nejde jen o techniku, ale i o duchovní obnovu. A pokud člověk není úplně ve své nejlepší formě, může pocítit rutinu, která může být zrádná. Někdy ta rutina pomůže, protože ne každý den je svátek a varhaník není vždy připraven na improvizace nebo kreativní tvorbu. Občas je to právě ta „blahoslavená rutina“, která pomůže, ale musíte být vnímaví a připustit si svoji slabost, stejně jako když jste nemocní a víte, že se musíte vyležet a vzít si léky.
Snažím se, aby hraní působilo čerstvě, vytvářím mezihry, dohry, variace v doprovodech, to se týká síly, sazby, rychlosti, tempa, ale i počtu lidí v kostele. Musím se tomu přizpůsobit. Když je kostel plný, často je potřeba najít kompromisní tempo, protože někomu se zdá, že je to moc pomalé, jinému zase příliš rychlé. S tím se setkávám, ale nedá se dělat víc než být univerzální a skutečně vést. Nejhorší situace je, když se kněz snaží ovlivnit tempo. Ale to je právě role varhaníka – vést, a kněz by mu do toho neměl zasahovat.
Jaký je to pocit rozeznít celý kostel? Co je potřeba mít při liturgii na zřeteli?
Je to něco úžasného, když se rozhlédnete kolem a vidíte architekturu kostela, jak je krásně sladěná s interiérem, a do toho zazní ten zvuk varhan. Obrazy, akustika toho místa, to všechno se spojuje a vy se stáváte součástí tohoto prostoru, tady a teď. A při liturgii je to ještě silnější. Máte pocit, že se vám vrací něco, co se stalo před mnoha lety, ale je to stále živé, zpřítomněné. Je to v podstatě součástí smyslu života, být součástí něčeho většího, co přesahuje čas a prostor.
Při liturgii je důležité mít na zřeteli nejen samotnou liturgii, ale také zlaté pravidlo pana profesora Vodrážky: „Aby toho bylo akorát.“ To znamená, že varhaník musí vyvážit to, co se děje u oltáře, s tím, co se děje v kůru, a propojit je tak, aby celkový dojem měl správnou stavbu. Chrámová hudba v tomto ohledu pomáhá vytvářet harmonii mezi těmito dvěma světy.
Jak náročné je sladit hru na varhany se zpěvem věřících?
Je to určitý kompromis. Ideální stav je, když máte pár zpěváků, kteří dokážou vést zpěv, protože ti následně táhnou celý dav. Varhaník musí být neustále vnímavý a mít jedno ucho v prostoru. Je důležité poslouchat, jak se zpěváci nadechují a jak se vyvíjí fráze. Nejlépe to funguje, když varhaník zpívá spolu s nimi, protože tím lépe vnímá dynamiku a rytmus zpěvu, což mu umožňuje správně vést celkový průběh.
Jste také 35 let ředitelem kůru strahovské baziliky. Co všechno tato pozice obnáší?
To je takové rozdělení, někdy se tomu usmívám. Myslím jinak jako kapelník, dirigent, a jinak jako varhaník. Někdy se dokonce musím postavit proti sobě. Rád bych si dokázal představit zvuk varhan jako součást orchestru, ale zpěváci mi to nedovolí, protože jich je třeba málo, nebo jsou nemocní, nebo to nezvládají. Takže musím hledat kompromis. Když mám varhaníky, kteří mě doprovázejí při těchto figurálních skladbách, mám tendenci jim do toho jako varhaník „kecat“. Někdy si ale neuvědomím, že ti kolegové už mají vynikající zkušenosti a nic jim říkat nemusím. Touto cestou se jim za to omlouvám. Celkově jde o vedení sborů a orchestrů, kde je potřeba na poměrně krátké časové ploše zvládnout celou skladbu, a nejenom zajistit, aby všechno fungovalo, ale také ukázat z hudby to nejlepší, co je v ní.
Jaké zkušenosti jste uplatnil pro své povolání regenschoriho?
No samozřejmě harmoniku. Měli jsme na vojně Trio VRS, složení Vaníček, Roubal, Srbený, proto VRS, a hráli jsme písničky od Bacha po Vlacha. Věděli jsme, že když budeme hrát nevhodné písně, třeba pohřební nebo kostelní v hospodě, tak dostaneme na budku. A totéž obráceně. Takže ta harmonika mi moc pomohla víc vnímat zpívající a reagovat na ně. Je to taková pomůcka pro varhaníka na kůru – reagovat. Popřípadě mohou vzniknout i „hluchá místa“ v liturgii, tak je musím nějakým způsobem vyplnit.
Jak skloubíte všechny své role – varhaníka, sbormistra, dirigenta, skladatele, nahrávání a vystupování?
No tak pokud je člověk mladý, tak to jde. Mnohdy riskuje, ono se to všechno nějak sečte a ten účet přinese. Když si to člověk vezme pokorně, s humorem a vděčností, tak se to dá přežít, anebo to člověka úplně odrovná. Já doufám, že se mi podaří naplnit tu první část. Člověk si musí zachovat humor.
Kde v zahraničí jste koncertoval a kam se rád vracíte? Dle jakého klíče vybíráte svůj repertoár?
Repertoár si vlastně nevybírám. Volím podle toho, co cítím, že by bylo vhodné, také podle toho, co umím a co mám takříkajíc ve spíži. Mám zkušenost, že v cizině je velice žádaná česká hudba, což mě až překvapilo, jak moc. Speciálně v Japonsku a i v sousedním Německu je česká hudba nesmírně ceněná, nejen samotní skladatelé, ale i interpreti.
Koncertoval jsem v Americe, Japonsku a po celé Evropě. Ale je jedno místo, kam se obzvlášť rád vracím, klášter Seeon v Bavorsku. Až později jsem zjistil, že právě tam trávili prázdniny Mozartovi. Mozart si tam oblíbil bratra Johana, který byl nejmladším členem konventu, a protože Mozart byl všetečný, tehdejší opat ho svěřil právě jemu. Z vděčnosti Mozart bratrovi Johannovi věnoval jednu ze svých skladeb. To místo mě oslovilo dávno před tím, než jsem se dozvěděl o této historii. Občas se tam jezdím úplně vypnout a zahrát si na varhany s místním správcem, který nejenže se stará o klášter, ale je také vynikající zpěvák.
Jaké varhany vám přinesly ten největší zážitek ze hry?
To je velmi těžká otázka. Varhaník musí k nástroji přistupovat tak, aby jej „nehladil proti srsti“. Jakmile chcete varhany donutit, aby reagovaly podle vás, často vám to vrátí. Působí někdy skoro jako živý organismus. Ale pokud se jim přizpůsobíte, pokorně přijmete, co vám nabízejí, tak se s nimi můžete domluvit. Zažil jsem několik nástrojů, které mi dlouho neodpovídaly na moje „dotazy“, dokud jsem nepochopil jejich řeč. Takové byly například katedrální varhany, které se se mnou dlouho „dohadovaly“, nebo varhany v kostele Cyrila a Metoděje v Karlíně. Pořád to nebylo ono, dokud jsem nezměnil přístup.
Pokud bych měl přece jen vybrat, velmi silný zážitek jsem měl například v Rize v Dómu, kde je obrovský čtyřmanuálový Walcker, nebo Fisk v japonské Yokohamě. Tam, přestože šlo o koncertní síň, jsem měl pocit, že hraji v katedrále – to fluidum bylo neuvěřitelné. Byl jsem zády k lidem, takže mě nerušili. A když máte v sále čtyři tisíce posluchačů, a přesto tam nikdo nešustí papírky od bonbonů, je to opravdu výjimečný zážitek. Japonci jsou neuvěřitelně pokorní a ukáznění a dokáží varhanní hudbu hluboce prožít a ocenit.
Máte sen zahrát si na nějaké konkrétní varhany u nás či ve světě?
Jsem velmi zvědavý na dokončení svatovítských varhan. Bylo kolem toho mnoho představ a diskuzí, ale až budou hotové a na místě, teprve potom si budeme moci porovnat sny s realitou a udělat nějaký závěr. Jinak si rád zahraji na většině nástrojů, protože každý mi nabízí nový vjem, a to dokonce i na Strahově po tolika letech. Rád se vracím k našim varhanám, které jsou sice technicky nedokonalé, ale právě v té snaze vydat ze sebe to nejlepší jsme spolu tak nějak srostlí. Snažíme se, já i ten nástroj, vydat ze sebe vždy to nejlepší.
Čeho byste jako varhaník/sbormistr/skladatel chtěl dosáhnout? Jaké jsou Vaše hudební sny?
Můj hudební sen je, aby to, co se nastartovalo, mohlo stále pokračovat. Na nějaké osobní ambice člověk ani nepomýšlí. Důležité je, aby to, co dělá, mělo smysl. Aby lidé hráli, zpívali, protože když člověk dostane nadání, měl by ho také zúročit.
V současné době probíhá sbírka na malé chórové strahovské varhany. Jakou píšťalu byste si vybral k adopci?
Upřímně řečeno, varhany nevnímám jako něco, co by člověk měl vlastnit nebo si na něm něco zabírat pro sebe. Jsou nám svěřené, abychom skrze ně sloužili, a patří společenství, řádu, místu. Mým úkolem je jim naslouchat, pečovat o ně a být mostem mezi nimi a lidmi. A tak mi vlastně připadá krásnější být součástí toho celku než si vybírat jednotlivé části.
Proč by měli lidé na obnovu varhan přispět?
Lidé by měli na obnovu varhan přispět, protože to není jen investice do nástroje, ale i do ducha celého společenství. Chórové varhany v minulosti sloužily především řádu, zatímco velké varhany byly určeny pro širší veřejnost. Dnes je však nezbytné, aby oba nástroje byly součástí celkové praxe, a právě nový chórový nástroj je krokem k tomu, aby mohl v případě potřeby suplovat velké varhany, které budou náročné na opravu a následnou údržbu. Obnovou tohoto menšího nástroje umožníme pokračování bohoslužeb i v době odstávky velkých varhan a zároveň obohatíme liturgii o pestrost zvuků. Varhany se tak stanou součástí širšího kulturního života a budou i nadále sloužit nejen duchovnímu rozměru, ale i k radosti a obohacení všech, kteří je uslyší.
Je něco, co byste chtěl říct na závěr?
Měl bych jedno přání: Aby každý, kdo se věnuje hudbě, mohl sloužit Bohu a lidem, a tímto způsobem našel smysl a naplnění i pro sebe. A nezapomínejte, že všechno, co děláme, by mělo mít i kousek humoru, protože ten nás může provázet v těžkých chvílích a pomůže nám překonat vše, co život přináší.
Foto: Jana Kupčáková
