Soubor Amici Musicae Antiquae v roce 2023 oslavil 70. výročí své existence, během níž propagoval s neúnavnou vytrvalostí duchovní hudbu. Zakladatelem sboru byl Jaroslav Orel (1932–2008), církevní hudebník – sbormistr, propagátor gregoriánského chorálu, varhaník a skladatel. Pan Orel byl dlouholetým strahovským terciářem a do života komunity významně vstoupil svou vytrvalou pedagogickou činností. Pravidelně vedl zkoušky scholy, která se věnovala přípravě gregoriánského chorálu na latinské bohoslužby. Jeho výuka v oblasti zpěvu a hudby se významně propsala do života strahovského klášterního společenství.
AMA rozvíjí specifický repertoár jak koncertně, tak především služebným zpěvem při liturgii. Jádrem repertoáru souboru je vedle gregoriánského chorálu především stará vokální hudba osmi staletí (8. – 16. st.). Svou činnost také zachytil na několika kompaktních discích: Ad Fontes – K pramenům (1991), Puer natus est – koledy, vánoční písně a motety (1993), vydané společností ANAREL, a Cantus gregorianus (1994), vydané hudebním nakladatelstvím Edit. Současným vedoucím AMA je Jaroslav Orel ml.
V textu k hudebnímu nosiči Ad Fontes se dočítáme:
„Je velkým přáním souboru, aby zmíněná hudba byla šířena, chápána, oceněna a nakonec reflektována nejen jako pravé duchovní umění, ale též jako podnět k hledání a přijímání opravdových životních hodnot,“
Právě repertoárová vyhraněnost, především liturgické zaměření, dlouholetá tradice tvoří jedinečnost tohoto souboru v našich zemích. K oporám souboru AMA patří v současnosti také naši spolubratři otec Gorazd a otec Lohel, kteří nadšeně navštěvují pravidelné zkoušky a účinkují při liturgii.
Z myšlenek Jaroslava Orla
„Dobrá církevní hudba je nezbytná, aby víra zůstala živá.“
„Od baroka – cca 400 let – se zpívají v liturgii písně. Mnozí zastávají názor, „jen ať lidé mnoho zpívají“. To bylo možné zvláště před liturgickou reformou 2. Vatikánského koncilu. Avšak výrok sv. Augustina: „Kdo zpívá, dvakrát se modlí“, není myšlen co do kvantity zpěvu. Hudba, píseň, aby napomáhala v modlitbě, musí vycházet z textu, pronikat ho. Má vést hlouběji k podstatě – k zamilování si Pána Boha, ke kterému má být text v konečném důsledku zaměřen. Takto chápanému liturgickému zpěvu ve všech epochách církevní hudby nejlépe slouží gregoriánský chorál. Tento zpěv komponovali mniši, kteří museli být opravdovými světci – jsou to totiž zpěvy naplněné pokorou a hlubokou úctou před strašným Bohem Hospodinem, zároveň však jsou plné mnohdy vroucí důvěrnosti, něhy a lásky k milujícímu Příteli. Proto dobrou liturgickou hudbu nemůže dobře zkomponovat pouze šikovný a inspirovaný skladatel, ale měl by být, v ideálním případě, i světcem. To se podařilo v církvi do 10., 11. století a před tím, pak už se to nikdy v takové míře neuskutečnilo.“
Jaroslav Orel v „Úvodu do studia gregoriánského chorálu“ píše:
„Sv. Vojtěch přivedl z Itálie před více než tisíci lety do prvního mužského kláštera v Čechách benediktinské mnichy, kteří s sebou přinesli liturgický zpěv. A i když není zcela jasné, zda to byl právě chorál gregoriánský, šlo jistě o zpěv stejně vysoké umělecké hodnoty a takové kulturní úrovně, která vyvěrá z křesťanského kultu a tedy mu také adekvátním způsobem odpovídá.
Uvědomíme-li si v této souvislosti, jaké hudební vybavení se do našich kostelů dostalo v nové, a zejména poslední době, maně vyvstává otázka (i když odhlédneme od současnou společností vyznávané hierarchie obecných hodnot), na kterémže konci historie se vlastně nachází doba barbarů? Odpověď bude zřejmě složitější, než jsme ochotni připustit. Učme se proto pilně gregoriánskému chorálu – ze sebezáchovných důvodů.“
